Mému synovi

28.09.2001 11:04

 

Ještě včera svítilo slunce na náš dům,
v němž jsem tě viděl vyrůstat,
den po dni, jak plynuly roky,
tvé  krůčky a kroky měřily čas, který mi zbýval.
Nelítostný a krutý příval mě trhal od tebe
v syrové beznaději víc utopen než živý,
neschopen uronit slzy, které se draly ven,
podoben snu, na který jsem zapomněl,
zůstal jsem sám sebou opuštěn.
 
Co je to včera pro mrtvého?
Co je pět let, když duše nestárne a vidí tě žít
a snít o synovi, kterého znáš,
i když jsi ho nikdy neviděl a nechoval,
kterého hladíš, když v matčině lůně očekává zrození,
jako jsem hladíval já tebe a samo nebe
je mi svědkem, jak jsem tě miloval.
 
Stojí už dlouho ten náš dům.
Býval ti rájem i peklem, vždyť to víš,
utkaný z potu a mozolů,
ani netušíš, co pro mne znamenal.
Celou svou bytost i tebe jsem mu dal
a když bylo třeba, místo chleba a lásky,
tím domem jsem vás krmit chtěl.
Dnes má duše hledá slova, která se ztratila,
snad ani vyslovena nebyla,
neboť tehdy, když jsem měl,
vlastně jsem mluvit zapomněl.
 
Je to jako včera, když jsem odcházel.
Stáli jste u mého lože, můj Bože,
jak má duše toužila tě obejmout
a spočinout na chvíli ve tvém náručí,
jak to umí jen chlapi, kteří nepláčí
a o své lásce sotva kdy promluví,
jejich srdce to dávno ví,
že syn miluje otce a otec svého syna
a že to není vina, když to oba nahlas neumí.
 
Dnes opět vidím slunce nad tvou hlavou,
dospěl jsi v muže a má duše už může měnit tok tvých myšlenek.
Už mě občas poznáváš, když tě hladím,
a já vím, že jsem našel cestu k tobě,
neboť i v hrobě lze vyrovnat náš účet,
když budeme oba chtít.
 
Teď moje duše volá o pomoc a prosí matku tvou,
aby půjčila mi ruku svou a srdce,
a dovolila ti napojit se,
tak, jako kdysi v jejím lůně,
aby věděla, na frekvenci svého anděla, že mluvit musím
a pomohla mi napsat slova, která už léta v sobě dusím,
že stokrát jsem ti ublížil, když jsem ještě žil,
a že tě prosím, abys mi odpustil.
 
Slunce se vrátilo a opět svítí na náš dům
a já tě objímám a sytím tou láskou bez hranic,
má duše se raduje, když tě vidí přijíždět.
Už není pro tebe cizí tento svět,
jsi opět doma mezi svými a já jsem vedle vás,
tolik ti toho povídám, i když neslyšíš můj hlas,
o lásce mezi lidmi, která přežívá ty, co už byli
a žije v těch, kteří jsou a ještě přijdou mezi nás.
 
Dnes máme svátek a je nás dost na jeden dům.
Tři trnové koruny králů vybrali jsme si za svůj trest
nebo za odměnu, každý za svou směnu, ve které kraloval.
Svůj trůn jsem ti bez důvěry odevzdal,
a tolik jí bylo pro tebe v mém srdci,  
až málem puklo, když jsem od něj ztratil klíč.
To jen lidské tělo umí, duše nezná zámky

a žádné dveře nemohou spoutat moře lásky,
které se ti můj nový králi dnes vlní u nohou.
 
Je opět veselý náš dům,
alespoň na pár chvil jsi se zastavil,
a má duše se mazlí s tvými syny.
To já si vybral osud svůj,
že poznat je mám až mimo tento svět
a těch malých princů dětská nevinnost,
že potom postaví pro mne most,
po kterém za tebou půjdu a sdělím ti, co otec má,
že nade vše je pro ně láska tvá,
abys nikdy ústa nezavíral a nezapíral,
že je v sobě nosíš,
a že je rosíš a zaléváš ty květy,
které se jako lidské mikrosvěty zrodily na stonku tvého života,
aby svoji krásu proměnily na zralost.
 
28. září 2001

Kontakt

Alena Šlapáková Pickova 1492/5 , Zbraslav, Praha 5, 156 00 605 223 814, 257 21 77 67 alena.slapak@graficka.cz ali@graficka.cz